Chtěl jsem dělat kvalitu. Nikdo mi neřekl, že to znamená chodit po hale s páskou.
6 min čtení
Nastoupil jsem do nové práce s tím, že budu dělat kvalitu.
Ne, že bych měl jenom běhat po hale a hledat zmetky — to mi řekli hned na pohovoru, skoro s pýchou. Měl jsem nastavovat procesy. Řešit věci systémově. Dát to tam nějak do kupy.
Znělo to slušně. Skoro důstojně.
Tak jsem se první dva týdny hlavně motal po firmě, díval se a ptal se, kde to vlastně hoří, protože nikdo mi nedal seznam, kde mám začít — nebyl žádný audit, žádný checklist, jenom mlčky předpokládaná důvěra, že si to nějak sám vydedukuju.
Takže jsem si to sepsal sám. Vzniklo mi z toho asi patnáct bodů, kterými by se podle mě dalo začít — značení stavu materiálu, jeho neřízený tok po hale (operátoři si klidně brali, co se jim zrovna hodilo), neexistující evidence neshod, nejasný stop systém, metrologie, která spíš jenom existovala, chybějící finální kontrola, kontrolní plány a tak dál, až mi došel papír a nervy.
Kořenové analýzy, vstupní a mezioperační kontroly, hodnocení dodavatelů a interní audity jsem si nechal na později. Nemělo smysl řešit pokročilé věci ve chvíli, kdy jsme si pořádně neuměli odpovědět na základní otázku — co se ve výrobě vůbec smí použít a co ne.
Semafor, co nikoho nezastaví
Tak jsem začal odspoda. Značení stavu materiálu.
Princip byl v podstatě semafor. Zelená v pořádku, žlutá čeká na kontrolu, červená stop. Myslel jsem si, že tohle snad nemůže nikdo pokazit.
Byl jsem naivní. Časem mě to přešlo.
Řešil jsem tehdy trubku, ze které se měl vyrábět díl s maximální ovalitou kolem jednoho milimetru. Na samotné trubce jsem naměřil přes dva milimetry. Takže vstupní materiál byl sám o sobě horší, než jak měl vypadat hotový výrobek, a z tohohle se prostě nedalo vyrobit nic použitelného.
Označil jsem to jako šrot a v duchu si odškrtl první vyřešenou věc.
Druhý den jsem přišel a páska byla roztržená. Materiál byl ve výrobě.
Abych byl fér, nikdo to nejspíš neudělal schválně — podle normy pro samotnou trubku byl materiál technicky v pořádku, jenže norma pro nakoupený materiál a požadavky na hotový výrobek nejsou vždycky to samé. Koupíš levnější trubku, která svojí normě vyhovuje, a pak z ní nedokážeš vyrobit díl v toleranci. Což znamená, že jsi vlastně jenom levně koupil problém, akorát sis toho zatím nevšiml.
Měl jsem tou dobou několik tun materiálu, který podle plánu měl jít do karantény. Jenže na několik tun materiálu potřebuješ i několik tun místa. A tohle vám většinou do plánu nikdo nenapíše.
Takže jsem najednou neřešil jenom značení, ale i to, kam s tím vůbec dát.
Tak proč jste mě kurva volali
Jindy zase za mojí šéfovou přišel člověk z výroby, že něco je špatně dolisované.
Zavolala mi, ať to jdu řešit — najít, kdo to dělal, zařídit opravu a pokud možno zjistit proč, aby se to neopakovalo. Docela rozumný požadavek, řekl bych.
Našel jsem paní, co to dělala, ukázal jí problém a domluvili jsme se, že to ráno opraví. Bylo to těsně před koncem směny, takže mi to přišlo jako rozumný kompromis. Skočil jsem si jenom pro žlutou pásku a vytisknout štítek, abych to stihl označit.
Když jsem se vrátil, výrobek byl smontovaný.
Stál jsem tam s páskou v ruce a přemýšlel, jestli mám zase halucinace z chlastu. Přitom jsem si byl celkem jistý, že jsem tentokrát nic nepil.
Tak proč jste mě kurva volali. Jestli jste chtěli vědět, že tam je problém, tak dobře — našli jsme ho. Jestli jste chtěli, aby se vyřešil, tak jsme právě udělali přesný opak. Kus je smontovaný, problém je pryč z očí a jediné, co teď můžeme řešit, je, proč vůbec vznikl. A to už najednou nikoho moc nezajímá.
Aby toho nebylo málo, ještě jsem dostal vynadáno za to, že se oprava bude dělat až ráno. Výrobek už totiž ten den nestihl dokončit a dvě hodiny práce na něm tak zůstaly na další den.
Což byla zvláštní situace. Já jsem ten problém našel, upozornil na něj a domluvil opravu. Výrobek pokazil někdo jiný, ale pojeb jsem dostal já, protože jsem řekl, že se to opraví až ráno.
Vysvětlil jsem, že nejsem vedoucí výroby a opravdu nemůžu rozhodovat o tom, kdo kvůli tomu zůstane déle nebo co se bude dělat další den. Mojí prací bylo najít problém, označit ho a zjistit, proč vznikl.
Odpovědnost a pravomoc totiž nejsou vždycky ta samá věc. A u mě jsou od sebe vzdálené asi jako já od olympijské medaile.
A takhle to šlo dál
Něco jsem nastavil a někdo to obešel. Něco jsem zastavil a za chvíli to bylo zase ve výrobě. Něco jsem začal řešit a než jsem se k tomu stihl vrátit, bylo pozdě.
Furt dokola.
Nejjednodušší by bylo si říct, že na to seru a jedu dál. Krátce mě to napadlo.
Jenže jsem to pořád nedokázal nechat být. Když vidím problém, mám potřebu zjistit, proč tam je.
A pak přišla reklamace, u které jsem poprvé zjistil, že bez záznamu jsem vlastně nikdo.
Příště: tady se na záznamy nehraje.